Ráno jsme jeli do centra města a prohlédli jsme si jednu katedrálu a hlavně jeden nový kostel. Ten stál za to. Z venku vypadal jako omšelá tovární hala, ale uvnitř to bylo působivé. Například křížová cesta byla vytvořena velmi moderně, umělecky. Při pozornějším pohledu zjistíte, že je vytvořena z vyřazených zbraní. Pak už jsme jeli na letiště a vydali se na cestu domů.
Ráno jsme jeli k jezeru Sutitlán, do městečka Suchitoto. V městečku jsme pokračovali v hledání malované ještěrky. Zase nic. Zato jsme byli v malém krámku, kde stará paní valila doutníky. Taky jsme si nechali za dolar jeden ubalit. Pak jsme se byli podívat na jezero z jednoho pokoje luxusního hotelu. Prohlídku San Salvadoru jsme nechali na zítra před odletem a odjeli naposledy se vykoupat k moři. Zase byly krásné vlny, a tak jsme si zařádili.
L
Ruta de Las Flores je jméno silnice, vedoucí několika vesnicemi v horách. V každé byl trh a většinou tam hrála hudba buď živá, nebo reprodukovaná. V jedné vesnici dokonce obě najednou a vzájemně se přehlušovali. S Ivankou jsme scháněli vyřezávanou a malovanou ještěrku na zeď náhradou zá tu, která se Ivance libila v recepci našeho hotelu, ale kterou nám vyfoukli před nosem naši spoluúčastníci zájezdu, ale marně. Zá to jsme koupili dřevěnou masku indiána. V jedné vesnici jsme se fotili u obrovského stromu seiba. V jiné zase Ivanka hlásila velkého hada.
První bod programu byly salvádorské Pompeje. Vesnice byla také zasypána popelem, ale odkryto bylo asi jen 10%. Zbytek nechávají zasypané, aby to zůstalo zakonzervované. Lidé zde tenkrát stačili utéct.
Druhý bod programu byly salvadorské pyramidy. Tedy Chichén Itzá to nebyla. Pyramidy byly malé, a ani nebyly moc vyhrabané z nánosů.
Třetí bod byl oběd v restaraci s nádhernou vyhlídkou na jezero Logo de Coatepeque.
Čtvrtý bod byla procházka ke kdysi luxusnímu, nyní vybydlenému hotelu s nádhernou vyhlídkou na vulkán de Izalco.
Večer jme se byly podívat na náměstí, kde měl být karneval, ale byl tam jen trh. Byl tam obrovský strom, ozdobený velkým množstvím světýlek. Koupili jsme pár drobných dárků pro vnoučata.
Ráno odjezd do Potosí, ale ne do toho bolívijského. Nikaragujské Potosí jé malá vesnička na břehu moře, kam se jede posledních 15 km po místy trochu širší polňačce. Autobus s náma drkotal tento úsek rychlostí 5 až 20 km/h déle než hodinu. Jeli jsme nejchudší oblastí Nikaragui. Silnici lemovaly vesničky s mnohými chatrčemi z vlnitého plechu nebo z hlíny, se střechami ze slámy nebo rákosí. Ale elektriku tam zřejmě mají, protože na většině je satelitní talíř. Když jsme se dokodrcali k moří, otevřeli nám bránu do malého vojenského prostoru, kde je také domeček a v něm kancelář ceníků a pasové kontroly. Protože jsme asi byli dnes (a možná i celý týden)jediní zákazníci, tak si nás šetřili. Celník prohlédl jen namátkou čtyři kufry a trvalo mu to jen asi čtvrt hodiny, ale zato kontrola pasů deseti lidí trvala hodinu a půl. Na pláži už na nás čekala motorová lodička. Ta nás dovezla do El Salvadoru,takže jsme se vyhnuli průjezdu před Honduras. Cestou jsme probudil u ptačího ostrova pozorovali pelikány a pak zastvili na jednom ostrůvku, kde na nás již čekalo studené pivo a výborný oběd (objednaný mobilem kapitánem naší lodičky). V savadorském přístavu La Union nás odbavili během 4 minut a autobus nás odvezl do San Salvadoru, tedy do hlavního města.
Prohlídku města jsme začali na střeše katedrály de la Asuncion. Museli jsme chodit bosí, ale bylo ještě brzy a střecha byla bílá, a proto nebyla rozpálená a nepálila do chodidel. Byl krásný výhled na celé město. Na obzoru se vypínalo několik sopek a i samotná střecha byla velmi hezká (viz.foto). Prohlédli jsme si ještě další dva kostely a pak jsme vyrazili k moři.
Koupali jsme se ve vlnách, které byly tak akorát velké, že jsme to ještě zvládali. Písek na pláži, na rozdíl od střechy kostela, do chodidel pálil. K obědu jsme ši dali napůl langustu. Poprvé v životě. Chutná to podobně jako krevety, ale je to dražší. Příště zůstanem u krevet. Pak jsme se vrátili do Leónu a den jsme zakončili večerní procházkou po městě.
Ráno jsme opustili náš krásný hotel (asi vybudovaný ze starého kláštera) a jeli jsme na exkurzi do keramické dílny. Po výkladu jsme i něco maličkého koupili. Potom jsme jeli na sopku Masaya. Autobus nás vyvezl skoro k vrcholu. Vylezli jsme ještě asi o 150 metrů výš a prošli jsme se po okraji kráteru. Panorama bylo úžasné, také počasí nám přálo. Po obědě jsme dojeli do Managui, hlavního to města Nikaragui. Stalo se hlavním městem, aby se o tento post nehádala města Granada a León. Město nemá, kromě jednoho kostela, žádné historické památky, protože bylo dvakrát (1931 a 1972)zničeno zemětřesením. Zato tam je bohatá výzdoba od levicové vlády. Například je tam velké množství barevných plechových stromů. Každý z nich je osazen velkým množstvím žárovek, které prý svítily za uzdravení Hugo Chávese. Jak se ukázalo, bylo to málo platné. V současné době na hlavní třídě neuvěřitelné množství betlémů k uctění Panenky Marie. Pak jsme dojeli do Leónu. Hotel jé v samém centru u katedrály, takže jsme to měli jen kousek pěšky na náměstí, kde probíhala slavnost obří ženy. Koná se na památku první bělošky, která sem přijela a vzrůstem malým indiánům připadala veliká.
O
